O hluchoněmé dívce a květinových vílách
Příslušníci jednoho afrického kmene neurčují stáří dítěte dnem narození, ani dnem početí… ale datem, kdy se poprvé objevila myšlenka na děťátko… okamžikem, kdy si budoucí matka řekne: S tímhle mužem chci mít dítě... Sedne si pod strom, medituje a naslouchá… až uslyší zvuk děťátka, které se jí má narodit. Jde za svým vyvoleným, řekne mu to a společně tu píseň (kterou dívka slyšela) zpívají a zvou duši budoucího děťátka, aby se přidala... V těhotenství tu melodii pak dívka často zpívá ještě nenarozenému miminku... naučí ji zpívat i porodní bábu... a když se děťátko narodí... tak tu písničku zpívají všichni přítomní. Dítě pak vyrůstá, všichni ve vesnici jeho písničku znají, a zpívají mu ji, kdykoli potřebuje uklidnit a utěšit. Svou píseň pak takový chlapec nebo dívka slyší při rituálních obřadech, na své svatbě a při všech slavnostních příležitostech... A když umírá... leží na smrtelné posteli... tak mu ji shromážděné příbuzenstvo zpívá na cestu, odkud již není návratu…
Řekni to za mě, pohádko... tu dívenku jsme oba znali... tobě však jistě budou věřit víc...
V mé pohádce je dívenka ta znovu malá a velmi mladá je i její maminka... Okolo ní jen samá láska voní... ta dívenka teď pod jabloní má očka zavřená... a přelíbezně spinká...
Až probudí se... bude němá... jen tiše usmívá se... zdá se, že stále něco hledá... pokorně naslouchá však (jenom) tichu světa. Potůček pro ni nešplouchá... neví kolik je zvuků na orloji... zvoneček hýbe se... ale necinká...
Možná se nějak jinak jmenovala, však volají na ni podle toho jak se chová... slovíčka pouze dvě ta dívka umí povědět. Když maminka poprvé se kdysi ptala, kdo rozbil to, či ono... kdo rozlil mlíčko... ubrus umazal... musela naučit se říkat: “já“. Nesnesla... aby trpěl někdo za ni... aby trpěl někdo nevinně...
S panenkou na klíně si tiše hrává, okolo tolik ukřičená tráva - veselou barvu má... ta dívka se však nikdy neotočí... nikdy si nezpívá...
Srdce má největší, co dětské tělíčko jen snese... nikdy nic pro sebe si neodnese a kdyby šlo to... celičká by se rozdala. Obdarovává všechny, kromě sebe... kde jiné zebe, tam ona dovede je hřát. A aby mohla rozdávat, naučila se i druhé slovo. Ručičku plnou darů natahuje, stojí vzpřímená... a obdarovanému říká: „na!“ Pokud „souvisle“ by promluvila, tak jenom „já“ a „na“ by řekla... tak možná - aby slovíčka ta neutekla... jinak neřeknou jí všichni, nežli „Jana“...
Byla milá všem a všude po kraji ji všichni rádi měli... když ale děti zpívaly, tak ona opodál jen stála... ručičkou oči cloní, jakoby oblohy se bála... anebo styděla se za slzy...
Když byla starší, pohádko, hodného chlapce měla... vzala ho za muže... dlouho však nemohli mít spolu děťátko...
Jak to tehdy vlastně bylo, pohádko...?
Za všechno mohou květinové víly! Tam, kde dušičky dětí se na svět připravují... tam květinové víly střeží poupátka. Duchovní semínka zalévají a kytička když jejich dozraje... rozvine se... tak uvnitř dušička je děťátka... Tam plno hudby k tomu a každé robátko svou písničku jen hraje... však jsou tam jenom nakrátko... dokud do bříška je nezavolá domů... nová maminka...
V těch kytičkách tam... toho času... už delší dobu bylo miminko... dokonce (i když to víly nemívají ve zvyku...) tomu chlapečkovi jméno daly. Byl z dušiček všech nejkrásnější, však melodii svoji ne a ne jim prozradit... stále jen jedním jednoduchým čistým tónem dušička ta zněla... až víly začaly jí říkat Tóníček.
Janinka zatím na zemi se bála, že miminko nebude snad nikdy mít. Až jednou v noci, když do pláče se opět dala... tak květinová víla, která na starosti měla Tóníčka si všimla toho pláče... a v tom jí došla celá záhada: Proto ta dušička tak jednoduchým tónem zněla... aby i maminka, co nikdy nezpívala, tu dušičku si mohla přivolat...
A od té doby... když Janinka už spala... dušičku chlapečka jí k oušku přikládala... a učila ji jedinému tónu... Až jednou... z kytičky dušička se lehce zvedla... a zvolna snášela se dolů... poslušna zákona, co nikdy nezmění se...
Mohla by spadnout opona...
Však prapodivná věc, se ještě stala, pohádko...
Když Janince hned po porodu dali chlapečka... okolo ní se všichni radovali... a každý by chtěl, aby se jen po něm jmenoval... tak zvedla ruku šťastná Janinka a do hrobového ticha... poprvé pak za svůj život promluvila: „Byla bych ráda, kdyby jmenoval se Toníček...“
Tys, pohádko, u toho taky byla... tak řekni to... tím sametovým hlasem... jímž tehdy promluvila... bude už mluvit stále, Toníčkova maminka...