Bláznova zpověď I.
Když chodím bos… tak vnímám puls země a taky to, že se točí a nakloněnou osu má …
Neznám své jméno…
Láska mi lůžko odestlala …
a blázen s rolničkami znamená dnes víc, nežli ponocný… anebo herold… je vykloubený čas…!
Taky je třeba pečovat o zrníčka prachu na podrážkách z cest… jen vzpomenout si na to, co maminka mi chtěla… když jsme se tehdy loučili… slunce již nízko bylo … musela mhouřit oči … tak krásně se dokázala smát…
Kde leží teď… se slunce nedostane… vějířky kolem očí se jí vyhladí… a bude mladší zdát se… je velká škoda, že nemohu ji už nikdy navštívit…
Jednou jsem potkal holčičku s provázkem od ztraceného klíčku… a plakali jsme spolu… nehty mám okousané … povídáme si když jsem s tebou sám… a nemám rád lidi, kteří nepotřebují pohladit koťátko… které jsem míval jako malý…
Když pláču, třese se mi hlas… polykám slzy… jsou tolik slané… taky mám strach když nejsme spolu… když v noci nenajdu tvou dlaň… když jsme se naposledy milovali… tak jsem už nebyl s tebou sám…
To koťátko mělo jméno Baruška…
mám stále odestláno… ale nebudu tam spát…
V noci jsou hvězdy vidět na dlani… a jistě se pamatuješ na to, jak nás pan farář vykázal z kostela, když jsme se tolik smáli… už nevím čemu…
Já nevím, proč mi nedávají pod hlavu ten polštářek s vůní levandule… mazlíček… srdce mě tolik bolí…nad světem… že nikdo nerozumí těm rolničkám… stále zvoní… stále…zvoní… a taky slyším smích… pláč a zvony…
Už ale o nich nemluvím… dívám se do dálky… a trochu mám i strach…