Julince
Dodnes ji vídávám kdykoli přivřu oči,
nebo jen sklopím zrak
a dodnes se (před ní) stydím za to, že jsem zdráv.
Stále znova mě (i po tolika letech) dojímá,
jak se v té velké posteli (doslova) ztrácí,
tělíčko od pasu dolů zcela nehybné již má,
a velké, všem odpouštějící oči… mi vzpomínka vrací, vrací, vrací…
Sotva čtyřleté dívčí rty, se tehdy na nic nezeptaly,
přestože jsme se všichni tolik báli
a nemohli jsme nevědět,
že dětské otázky se ani správných formulací nedočkají,
a její rty, že nikdy nepolíbí žádný milenec…