Bláznova zpověď II.
Smějete se mi právem…!
Jsem zatoulaný v oblacích… z výšky se dívám na zem… však ohleduplný jsem … nenutím nikdy slunce hřát… když se mu nechce…
Taky knížku jsem míval… s obrázky do průvanu a barvy jsem v ní učil písničky zpívat do všech světa stran… v malíčku pravé ruky mám (z obrázku jednoho) plamínek svíčky… pro případ, že bych zůstal sám…
Jednou mi zemřela Babička na rakovinu… a přesto, že se celý život bála, že umře právě na ni… zvítězila…
Když umírala…byla přesvědčena… že jen usíná…
Vím taky, že nejjemnější je vlna z králičích chloupků… vodil jsem jako školák chlapečka z našeho domu do školky… v čepičce modrobílé s velkou bambulkou z té angorské vlny… měl černé oči… možná i trochu tmavší pleť… a když mu bylo sedmnáct… zemřel na leukémii… ale já o tom nevím… a jeho ručičku ve své dětské dlani cítím stále dál…
Rafík je zase jméno štěňátka, které jsem dostal včera… protože letos začnu chodit do školy… i u fotografa jsme dnes dopoledne spolu byli... na fotkách nožičky rozcapené na řemínku a na zádech má první taška do školy…
Lidé jsou zlí… někdy mi říkávají… že všechno to už bylo… že babička na Vánoce k nám letos nepřijede… já nevím… mám na zdi obrázek… je na něm chroust s housličkami jak letí k měsíci…
Taky v noci mívám otevřené okno dokořán… dívám se do tmy… naslouchám… hledám cestu zpátky… vím totiž přesně… kde leží můj Rafíček … na stráni mezi kůlničkou a altánkem…
Klečím na zemi… hladím ho po hlavičce… je ještě teplá a celá umazaná od krve…
Pláču… ale vím… že se zázrak stane…!