Probuzení ze sna... aneb rozhovor s ďáblem...
„Proč jsme tady?“
„Protože tady jsem slavil jeden z největších triumfů… rád se chlubím...“
„Co to je …?“
„Možná jsi chtěl říct… co to (ještě do včerejšího večera)... bylo…?“
„No dobře… co to bylo?“
„Drážďany, příteli… a taky únor... jenže 1945!“
„No a co… byla přece válka…“
„Pche…! Jaká válka? Bylo prakticky po ní…! A pak - tohle přece vůbec nebylo město na bojišti… Bylo hluboko v zázemí… desetitisíce (pouze jen) civilistů…… starci… ženy… děti… ale i mnoho uprchlíků... Nádherný obraz zkázy... věř mi! A všechno úplně zbytečně… jen emoce… šílenství… zaslepená pomsta… nenávist… radost z pouhého ničení… pekelný noční ohňostroj… a všechno jen kvůli mému našeptání…“
„Nezůstal tu kámen na kameni… nějaký důvod pro to jistě být musel …“
„Nebyl, příteli… už šedesát let se hledá ospravedlnění... Mar-ně…!“
„To mi chceš vážně namluvit, že tohle spáleniště vzniklo jen pro tvoje potěšení…?“
„No, samozřejmě…! Příteli! Hotové peklo a přímo tady na zemi…! Nedá se na to nikdy zapomenout! Masová vražda…! Buď byli rozsekáni na kusy… nebo shořeli na padrť… nebo se udusili pod tím vším ve sklepech… Ta pekelná výheň zápalných bomb dosahovala žáru dvanácti set stupňů Celsia… takže v ulicích tehdy hořela i dlažba… a v krytech matky prořezávaly (hrůzou šíleným ) dětem zápěstí… aby mohly umírat rychleji a s menším utrpením…“
„Ty hnusná zrůdo…! Ty kreaturo... ty zatracenej hajzle…!
Kde jsi…? Slyšíš mě…? Tak kam si zmizel…? Ty zbabělej parchante… Ty... ... ... T... ... ... ... ... T... ... ... T... ... ...